Od UFC 1 po dnešní elitu. Jak takedowny, low kicky, práce u pletiva a menší rukavice změnily postoj v MMA
První UFC stavělo proti sobě jednotlivé bojové styly. Dnešní postojář musí kromě úderů a kopů bránit takedowny, pracovat u pletiva a měnit postoj podle soupeře.
Postoj v MMA dnes vypadá úplně jinak než v době, kdy do klece přicházeli boxeři, zápasníci nebo karatisté spoléhající téměř výhradně na svou původní disciplínu. Nezměnily se jen techniky. Změnil se způsob, jakým bojovníci stojí, pohybují se a připravují útok.
Konec čistých specialistů
Stačí se vrátit k prvnímu UFC z roku 1993. Turnaj vznikl jako střet různých bojových stylů a boxer Art Jimmerson nastoupil proti Royci Graciemu dokonce s jedinou boxerskou rukavicí. Gracie ho dostal na zem a Jimmerson se vzdal. UFC při ohlédnutí za prvním turnajem připomíná, že boxerské zkušenosti mu proti takedownu a práci na zemi prakticky nepomohly.
Brzy se ale objevili bojovníci, kteří už jednotlivé disciplíny neskládali vedle sebe tak jednoduše. Marco Ruas na UFC 7 v roce 1995 během jednoho večera dvakrát vyhrál na submisi a ve finále zničil Paula Varelanse sérií low kicků. Oficiální výsledky UFC 7 ukazují, jak široký repertoár už tehdy dokázal nabídnout jeden bojovník.
Další důležitý krok přišel v roce 1997. Kickboxer Maurice Smith nastoupil proti Marku Colemanovi, jehož wrestling a ground and pound do té doby ničily soupeře. Smith přežil Colemanovu práci na zemi, postupně eliminoval jeho takedowny a unaveného šampiona pak porážel v postoji. UFC později jeho vítězství označilo za jeden z momentů, ze kterých vyrostl styl známý jako „sprawl and brawl“ – tedy schopnost ubránit takedown a vrátit zápas tam, kde má postojář výhodu.
Wrestling změnil i postoj
Chuck Liddell dovedl tento princip o několik let později ještě dál. Nebyl pouze ranařem s tvrdým úderem. Jeho styl stál také na tom, že se soupeřům špatně dařilo udržet ho na zemi. UFC u něj eviduje 81% úspěšnost obrany takedownů a většinu významných úderů zasadil v postoji. Jeho „sprawl and brawl“ umožňoval útočit rukama bez toho, aby každý pokus soupeře o wrestling znamenal konec výměny.
Tím se začal měnit i samotný postoj. Boxer řeší hlavně ruce, pohyb hlavy, úhly a vzdálenost pro údery. V MMA do stejného rozhodování vstupují kopy na nohy, takedowny, klinč a pletivo. Příliš úzký nebo výrazně natočený postoj může nabídnout soupeři jiné možnosti než v boxerském ringu. Širší a více srovnané postavení zase může usnadnit obranu proti nástupu na nohy, což už starší technické rozbory UFC spojovaly právě se stylem Chucka Liddella.
Moderní postojář proto nemá jeden univerzální postoj, který drží celý zápas. Israel Adesanya patřil k nejlepším příkladům bojovníka, který spojoval špičkový kickbox s tím, co vyžaduje MMA. UFC u něj popisovalo časté finty, změny postoje, práci s low kicky a vzdáleností, ale také obranný wrestling. V rozboru před UFC 263 měla jeho tehdejší statistika obrany takedownů hodnotu 86,5 %.
Dobře je to vidět také na duelech Jiřího Procházky s Alexem Pereirou. Před jejich druhým zápasem rozebíralo UFC rozdíl mezi otevřeným a stejným postojem hlavně kvůli calf kickům Pereiry. Současně zazněla potřeba míchat údery s nástupy do takedownu a hlídat pozici u pletiva. Volba postoje tak přímo určovala, jaké zbraně budou oba bojovníci schopni použít. Oficiální rozbor UFC před odvetou ukazuje, jak daleko se taktika v postoji posunula od jednoduchého souboje boxer versus zápasník.
Do toho přibyly calf kicky, které mohou výrazně omezit pohyb i samotnou volbu postoje. UFC v posledních letech opakovaně upozorňuje, že jejich význam v MMA roste. U bojovníků, jako jsou Pereira nebo Jonathan Martinez, už nejde jen o způsob, jak soupeři poškodit nohu. Kopy mohou soupeře donutit změnit postavení, omezit jeho pohyb a otevřít cestu k úderům na hlavu.
Elitní postojář v MMA proto dnes není člověk, který umí nejlépe boxovat nebo kopat. Musí svůj postoj přizpůsobit soupeři, ubránit wrestling, vstát od pletiva, reagovat na kopy na nohy a přitom si zachovat vlastní útočné zbraně. Čistý specialista může být pořád nebezpečný. Bez dalších úrovní boje však soupeř přesně ví, kam ho musí dostat.
