Proč je wrestling v MMA tak silná zbraň. Rozhoduje, kde se bude bojovat
Wrestler nemusí soupeře pokaždé shodit na zem. Už samotná hrozba takedownu mění postoj, omezuje útok a nutí soupeře bránit místo toho, aby mohl naplno rozvíjet vlastní styl.
Obsah článku
Elitní boxer nebo kickboxer může být v postoji technicky lepší, rychlejší i nebezpečnější. Problém nastává ve chvíli, kdy proti němu stojí soupeř schopný kdykoli přejít po nohy, zatlačit ho k pletivu nebo navázat několik pokusů o strh. Postojář už neřeší jen údery a kopy. Musí hlídat vzdálenost, postavení i prostor za zády.
Nejde jen o takedown
Wrestling bývá někdy zjednodušený na počet strhů. Současná kritéria hodnocení MMA podle Association of Boxing Commissions ale tak jednoduchá nejsou. Rozhodčí mají v první řadě hodnotit účinný striking a grappling. U grapplingu tedy záleží na tom, co takedown přinesl – výhodnou pozici, útok, pokus o submisi nebo další účinnou práci. Samotné držení soupeře bez dalšího útoku nemá automaticky rozhodnout kolo.
To ale sílu wrestlingu nesnižuje. Dobře provedený strh umožní bojovníkovi dostat soupeře tam, kde sám chce pokračovat. Ještě důležitější může být schopnost přecházet z jednoho pokusu do druhého. Obránce musí odrážet nástup na nohy, hledat underhook, vstávat od pletiva a znovu si vytvářet prostor. Jeden ubráněný takedown proto nemusí znamenat konec nebezpečí.
Dobře je to vidět i na kariérních statistikách Chabiba Nurmagomedova. UFC Stats u něj eviduje průměr 5,32 úspěšného takedownu na patnáct minut a úspěšnost obrany proti strhům 84 %. Samotná čísla nevysvětlují celý jeho styl, ukazují ale, jak často dokázal dostávat zápasy do fáze, která mu vyhovovala.
Wrestling bere čas i síly
Obrana wrestlingu stojí energii. Soupeř musí tlačit boky dozadu, bojovat o úchopy, nést část váhy protivníka, vstávat a znovu získávat postoj. Výzkum zaměřený na zátěž při MMA potvrdil po simulovaném tréninkovém protokolu výraznou neuromuskulární únavu. Výzkumy wrestlingu současně řadí mezi důležité předpoklady výkonu izometrickou sílu, maximální sílu a silovou vytrvalost.
Dopad se potom přenáší i do postoje. Postojář, který se bojí takedownu, nemůže bezstarostně kopat, dlouho kombinovat ani přenášet váhu stejně jako proti čistému strikerovi. Trenér Eric Nicksick při jednom z rozborů pro UFC upozorňoval na omezení kopů právě kvůli možnosti zachycení nohy a následného strhu. V jiném trenérském rozboru UFC zaznělo ještě jednodušší vysvětlení: už samotná možnost takedownu mění způsob, jakým se vede boj v postoji.
Wrestler tak nemusí soupeře držet na zemi celé kolo, aby ovlivnil zápas. Stačí, že ho donutí ustupovat k pletivu, hlídat změny úrovně a přemýšlet o obraně před strhem. Technicky lepší postojář potom nemusí dostat prostor k tomu, v čem má největší převahu. A pokud se několikrát zvedá ze země nebo dlouho bojuje v klinči, jeho rychlost a výbušnost mohou postupně klesat.
Wrestling proto zůstává jedním ze základů moderního MMA i pro bojovníky, kteří sami nechtějí vyhrávat na zemi. Kdo se dokáže ubránit takedownům, může si dovolit volněji boxovat a kopat. Kdo wrestlingové dovednosti nemá nebo je neumí zastavit, často nechává soupeře rozhodovat, kde a jak se bude bojovat.
