To není kritika, ale hon na Procházku. Soudci z gauče zapomínají, koho pohřbívají

Jiří Procházka má po poslední porážce na zádech terč. Kritika je fér, ale část fanoušků si plete analýzu výkonu s pohodlným kopáním do bojovníka, který pořád patří ke špičce.

Zdroj fotografie: UFC

Kritizovat Jiřího Procházku je samozřejmě legitimní. Po porážce se nemá chodit po špičkách jen proto, že jde o českou hvězdu. Jenže kolem Procházky se po špatných večerech pravidelně spouští zvláštní rituál: najednou se z něj dělá naivní snílek, bojovník bez taktiky a člověk, kterého prý „přečetl každý“. To je pohodlné. A hlavně líné.

Procházka drží bilanci 32-6-1 a 28 výher knokautem. To není vizitka náhodného dobrodruha, který se omylem zatoulal mezi elitu. To je kariéra chlapa, který dlouhodobě žije na hraně rizika, kreativity a chaosu. A ano, právě tam vznikají jeho největší výhry i nejdražší porážky.

Procházka má chyby. Kritici ale často prodávají jednoduchou pohádku

Největší problém části kritiky není v tom, že Procházkovi něco vyčítá. Problém je v tom, že z něj po každé porážce dělá karikaturu. Najednou se zapomene na výhry, na titul, na úroveň soupeřů i na fakt, že polotěžká váha v UFC není školní liga, kde se chyby odpouštějí. Tady jedna špatná reakce mění životopis.

Ano, jeho styl je riskantní. Ano, někdy vypadá až příliš otevřeně. Ano, jeho filozofie a bojové nastavení mohou působit jako něco, co se v moderním MMA těžko vysvětluje a ještě hůř chápe. Jenže kritici by měli mít odvahu říct celou větu: stejný chaos, za který ho dnes peskují, ho dostal až na vrchol.

Procházka má za sebou v UFC tvrdé zápasy, titulové večery i poslední porážku ukončenou knokautem. To je fakt. Komentář začíná až tam, kde se ptáme, co z toho plyne. A odpověď není tak jednoduchá, jak by si internet přál: Procházka není odepsaný. Jen už si nemůže dovolit luxus opakovat stále stejné chyby.

Vlastní styl není alibi, ale ani důvod k honu na čarodějnice

Procházkovi kritici často mluví, jako by MMA bylo čistě o bezpečné taktice a disciplinovaném minimalismu. Jenže fanoušci ho nezačali sledovat proto, že by vyhrával opatrně na body. Sledují ho, protože v kleci vytváří napětí. Každá výměna je elektrizující. To je dar. Ale taky riziko, které umí během vteřiny vystavit krutý účet.

Tady je potřeba být fér na obě strany. Procházka nemůže donekonečna schovávat taktické díry za odvahu a jedinečnost. Jenže fanoušci by si zase měli přiznat, že z bojovníka jeho typu nejde udělat stroj na kontrolu rizika bez toho, aby se mu vzalo něco podstatného. Jakmile mu vezmete riziko, nevezmete mu jen chyby. Vezmete mu i zbraň, která z něj udělala výjimečný problém pro každého soupeře.

Kritika má cenu, když je konstruktivní. Ztrácí ji ve chvíli, kdy po jedné porážce maže roky práce, titulovou cestu i výhry nad elitou. Procházka není nedotknutelný hrdina, o kterém se nesmí říct nic špatného. Ale není ani přeceňovaný bojovník, jehož celou kariéru najednou smaže jeden špatný večer.

Skutečná otázka neleží v tom, jestli patří mezi špičku. Tam už byl a pořád k ní má blízko. Otázka zní jinak: dokáže svůj riskantní styl upravit tak, aby zůstal nebezpečný, ale přestal soupeřům dávat šance zadarmo? Jeho styl pořád může vyhrávat velké zápasy. Musí ale přestat nabízet soupeřům momenty, které se na téhle úrovni okamžitě trestají.