Organizace Pride FC změnila MMA v kult. Japonci ukázali éru, která se už nevrátí
Pride FC nebyl jen další konkurencí UFC. Japonská organizace spojila tvrdá pravidla, velkou show a legendy světového MMA do éry, ke které se fanoušci vracejí dodnes.
Obsah článku
Dnešní MMA je uhlazenější, přísněji regulované a pro televizní svět mnohem čitelnější. Pride FC působil jinak. Byl hlasitější, syrovější a v mnoha ohledech nebezpečnější. Právě proto se z něj nestala jen kapitola historie, ale kult, který přežil i vlastní konec.
Jiná pravidla
Zápasníci Pride bojovali v ringu, ne v kleci. Už to měnilo celý obraz zápasu. Bojovníci se pohybovali jinak, rozhodčí musel častěji řešit lana a publikum mělo před sebou scénu, která víc připomínala velkou japonskou show než dnešní sportovní produkt.
Rozdíly byly i v pravidlech. Pride proslul desetiminutovým prvním kolem, hodnocením zápasu jako celku a technikami, které jsou dnes v UFC zakázané. Kopy na hlavu soupeře na zemi, stompy nebo kolena proti ležícímu protivníkovi patřily k věcem, které éru Pride jasně oddělují od moderního MMA. I proto UFC dodnes připomíná největší momenty Pride jako samostatný svět.
Pride nebyl bezpečnější ani čistší. Byl tvrdší a často méně předvídatelný. Fanoušci ale přesně tohle na té době milují. Zápasy měly jiný rytmus, první kolo nutilo bojovníky přežít dlouhý úsek bez pauzy a pravidla dovolovala trestat chyby způsobem, který dnes už v největších organizacích neuvidíme.
Legendy jedné doby
Právě v Pride vyrostla nebo se naplno ukázala jména, která fanoušci berou jako součást základů moderního MMA. Fedor Emelianenko, Wanderlei Silva, Mirko Cro Cop, Antônio Rodrigo Nogueira, Kazushi Sakuraba, Takanori Gomi, Mauricio „Shogun“ Rua nebo Quinton „Rampage“ Jackson patřili k tvářím, které z japonské organizace udělaly víc než jen zápasovou ligu.
Pride měl sílu vytvářet obrazy, které zůstaly v paměti. Cro Copův kop levačkou, Wanderleiova agrese, Fedorův klid, Sakurabovy války s rodinou Gracie, Nogueirova odolnost nebo Shogunovy nástupy v Grand Prix. To nebyly jen výsledky v bilanci. Byly to momenty, které fanouškům vysvětlily, proč může MMA působit jako sport, drama i neřízený chaos najednou.
Konec přišel v roce 2007, kdy organizaci koupili majitelé UFC. ESPN tehdy psalo, že většinoví vlastníci UFC získali svého největšího rivala, čímž se symbolicky uzavřela jedna velká éra světového MMA.
Pride už se nevrátil. Jeho otisk ale zůstal v pravidlech jiných organizací, ve fanouškovských debatách i v archivech zápasů, které pořád působí jinak než běžná moderní karta. Byl to produkt jiné doby. Divoký, občas přehnaný, často problematický, ale pro vývoj MMA zásadní.
