Mawar Růžička popsal vězení bez příkras. Na zápas v Clashi kývl kvůli penězům
Sedmnáct měsíců za mřížemi, mrtvé nohy po prvním kilometru běhu a otevřené přiznání: do boje se vrací hlavně proto, že potřebuje vydělat.
Obsah článku
Tadeáš „Mawar“ Růžička nebalí comeback do celofánu. Ve veřejných výstupech po propuštění z výkonu trestu popsal vězení jako tvrdý fyzický i psychický reset, přiznal propad kondice na úplné minimum a zápas na Clash 16: Evil, který se koná 6. června v ostravské Ostravar Aréně, zarámoval jako pragmatický restart, ne jako triumfální návrat šampiona. Právě ta upřímnost dělá z jeho příběhu něco jiného, než na co je česká bojová scéna zvyklá. Neprodává neporazitelnost. Prodává deficit a potřebu začít znovu.
Z vězení vyšel „jako nahý“
Růžička si odpykal sedmnáct měsíců. Šlo o součet dvou trestů: šest měsíců za útok na pražském koupališti Petynka a jedenáct měsíců za starší napadení muže na Strossmayerově náměstí, původně podmíněný trest, který soud přeměnil na nepodmíněný poté, co se Růžička dopustil dalšího deliktu. Podle jeho vlastních slov vyšel ven „jako nahý“. Čistá hlava, ale prázdné ruce.
V debatě B4THECLASH před červnovým zápasem přidal fyzickou rovinu: po propuštění byl rád, že uběhne kilometr. Nohy mu „umřely“, pohyb byl těžkopádný, dynamika pryč. Nehrál kartu „jsem zpátky v topu“. Přiznal, že první týdny na svobodě řešil úplné základy, ne ladění detailů, ale otázku, jestli vůbec zvládne pohyb, který dřív považoval za samozřejmost.
Co české vězení znamená doopravdy
Růžička podle dostupných výstupů přirovnal české vězeňství ke „komunistickému režimu blízkému Rusku“. Formulace je zjevně přestřelená. Ale neopírá se o úplné nic.
Zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT) z návštěvy českých věznic v dubnu 2024 popsala návštěvy odsouzených přes kovové mříže, velmi špatný stav disciplinárních cel, nedostatek personálu a problém s násilím mezi vězni. Český ombudsman letos v květnu navrhl zjednodušení vězeňských pravidel s tím, že některá jsou nepřiměřeně tvrdá a dopadají nerovně, tvrději na chudší odsouzené.
A vězení není zadarmo ani pro toho, kdo v něm sedí. Od ledna 2025 mohou náklady výkonu trestu činit až 80 korun denně; při sedmnácti měsících jde naším odhadem o desítky tisíc korun jen na samotný pobyt. K tomu hygiena, telefony, nákupy z vězeňského účtu. Pro rodinu, která posílá peníze zvenku, je to zátěž, o které se málokdy mluví.
Podle výroční zprávy Vězeňské služby za rok 2024 pracovalo za finanční odměnu průměrně 7 524 odsouzených z 13 110 zaměstnatelných, tedy necelých 58 procent.
Peníze jako motor, ne jako ostuda
V kontextu české bojové scény, kde se comebacky tradičně balí do příběhů o sportovní misi a vnitřním ohni, je Růžičkova otevřenost nezvyklá. Nepředstírá, že se vrací kvůli titulu nebo touze dokázat světu, kdo je. V rozhovorech pro Clash rámuje červnový zápas jako druhou šanci a restart, a finanční motiv z toho nevymazává.
Přesný honorář veřejně dohledatelný není. Ale logika je průhledná: člověk po sedmnácti měsících za mřížemi, s propadlou kondicí, bez stabilního příjmu a s finančními náklady, které vězení zanechalo, potřebuje výdělek. Zápas mu dává tři věci najednou: peníze, pevný tréninkový režim s jasným datem a veřejný milník, ke kterému se může upnout. Podle nás je právě tahle trojkombinace klíč k pochopení, proč kývl. Ne jedna z těch tří věcí. Všechny tři současně.
