Éra PRIDE FC spojila tvrdší pravidla, obří show a legendy bojových sportů. Z MMA udělala kult
V japonské organizaci se bojovalo v ringu, první kolo trvalo deset minut a na zemi byly legální techniky, které UFC zakazovalo. Výsledkem byla show, která se od dnešního standardizovaného MMA lišila téměř ve všem.
Obsah článku
PRIDE odstartovalo 11. října 1997 v Tokyo Dome zápasem Ricksona Gracieho s Nobuhikem Takadou. Původně šlo hlavně o velkou japonskou událost postavenou na střetu slavného profesionálního wrestlera s členem rodiny Gracie. Z jednoho večera však vyrostla organizace, která se na několik let stala jedním z hlavních center světového MMA.
Ring místo klece
Rozdíl byl vidět ještě před prvním úderem. Podle pravidel PRIDE se bojovalo v klasickém ringu s provazy a běžné zápasy měly desetiminutové první kolo, po němž následovala dvě pětiminutová. Rozhodčí navíc neposuzovali každé kolo samostatně, ale výkon bojovníků v celém zápase.
Mnohem výraznější rozdíl představovala pravidla na zemi. Povolená byla kolena do hlavy soupeře na zemi, soccer kicky i stompy. Údery loktem do hlavy naopak mezi legální techniky nepatřily. Pozdější přechod hvězd PRIDE do UFC proto nebyl jen změnou organizace. UFC při vzpomínce na první zápas Shoguna Ruy s Forrestem Griffinem připomnělo, že Brazilec už nemohl využívat některé techniky, které patřily v Japonsku k jeho nejnebezpečnějším zbraním.
PRIDE však nebylo jen tvrdší verzí MMA. Turnaje doprovázely propracované nástupy, hudba, světla a způsob představování bojovníků, který připomínal velkou arénovou show. Na stejných kartách se potkávaly technicky špičkové zápasy s výrazně méně vyrovnanými duely, které měly především bavit publikum. Také UFC při výběru zápasů z archivu PRIDE připomnělo, jak důležitou roli v celé organizaci hrála samotná zábava.
Sakuraba, Fedor i Cro Cop
Kultovní status by ale bez bojovníků nevznikl. Kazushi Sakuraba se stal domácí hvězdou především díky vítězstvím nad členy rodiny Gracie. Jeho zápas s Roycem Graciem v Grand Prix 2000 trval přes 90 minut a dodnes patří mezi nejznámější souboje celé organizace. Význam japonské legendy později ocenilo také UFC, které Sakurabu uvedlo do své Síně slávy.
PRIDE navíc dokázalo shromáždit několik bojovníků, kteří byli v té době na vrcholu světového MMA. Wanderlei Silva držel titul ve střední váze 1 939 dní a v roce 2003 ovládl také Grand Prix. Jeho působení v Japonsku patřilo k hlavním důvodům, proč byl později zařazen do Síně slávy UFC. Mauricio Rua vyhrál turnaj v roce 2005, Mirko Cro Cop o rok později Openweight Grand Prix.
Těžké váze vládl Fedor Emelianenko. V roce 2003 porazil tehdejšího šampiona Antônia Rodriga Nogueiru a později zvládl i dlouho očekávaný souboj s Cro Copem. PRIDE tím získalo rivality, které nebyly jen japonskou záležitostí.
Pád organizace přišel překvapivě rychle. V červnu 2006 ukončila Fuji TV spolupráci s provozovatelem Dream Stage Entertainment. Televize uvedla porušení smlouvy, zatímco japonská média v té době zveřejňovala závažná tvrzení o údajných vazbách lidí kolem DSE na organizovaný zločin.
V březnu 2007 byla oznámena dohoda o prodeji PRIDE majitelům UFC. Původní plán počítal s pokračováním japonské značky a dokonce se zápasy bojovníků PRIDE proti hvězdám UFC. Jak tehdy informoval Sherdog, noví majitelé chtěli obě organizace provozovat odděleně. K tomu však nikdy nedošlo. Dream Stage Entertainment uspořádala poslední turnaj v dubnu 2007 a samostatná éra PRIDE skončila.
Značka ale nezmizela úplně. Zápasy z jejího archivu jsou dnes dostupné prostřednictvím UFC Fight Pass a bývalý šéf organizace Nobuyuki Sakakibara se později vrátil k velkým japonským turnajům prostřednictvím organizace RIZIN.
PRIDE proto dodnes není připomínáno jen kvůli nostalgii. Nabízelo kombinaci pravidel, turnajů, velkých arén, neobvyklých zápasů a světových hvězd, která patřila ke konkrétní době japonského MMA. Moderní sport je standardizovanější a v mnoha směrech profesionálnější. PRIDE bylo méně předvídatelné – a právě tento rozdíl vysvětluje, proč se k jeho zápasům fanoušci stále vracejí.
