Ronald Paradeiser otevřeně o své cestě na vrchol, případném souboji s Ionem Surdu i cíli v podobě UFC

Ronald Paradeiser stojí před největší výzvou své kariéry. Na turnaji Oktagon 84 v Ostravě 14. února vyzve nebezpečného Brazilce Kaika Brita v boji o uvolněný titul šampiona velterové váhy.

Zdroj fotografie: Oktagon

V rozhovoru pro MMAmag Rony otevřeně promluvil o svém vývoji, přechodu do vyšší váhy, prohrách i snech, které ho stále ženou dopředu.

Když Ronald „Rony“ Paradeiser vstupoval do organizace Oktagon, málokdo čekal, že se z něj stane jedna z jejích nejvýraznějších postav. Dnes, po letech tvrdé práce, po vítězstvích i pádech, po získání titulu lehké váhy, stojí slovenský bojovník na prahu dalšího historického momentu. Ve velterové divizi má možnost dokázat, že jeho cesta na vrchol nebyla náhodná – a že patří mezi elitu evropského MMA.

Přechod do vyšší váhy byl nevyhnutelný

Ronald Paradeiser nikdy nepatřil mezi ty, kteří by se na výsluní dostali přes noc. Jeho kariéra je příběhem trpělivosti, dřiny a postupného růstu. „Jsem spokojený s vývojem své kariéry. Šel jsem postupně, odspodu. Nebyl jsem extra talent, ale všechno jsem si vydřel,“ říká s klidem v hlase.

Získání titulu v lehké váze pro něj představovalo zásadní životní milník, ale podle jeho slov to nebyl cíl, u kterého by chtěl zůstat. „Získal jsem titul, takže jsem spokojený. Ale pořád chci víc. Vždycky tam bude trocha nespokojenosti – ta mě posouvá dál.“

K přechodu do vyšší váhy ho přiměly především zdravotní a fyzické limity. „Byl jsem velký na váhu do 70 kg. Vždycky jsem musel shazovat kolem 16 kilo a už to prostě nešlo. Bylo to drastické. Chtěl jsem zápasit často, ale takové shazování mi bránilo. Cítil jsem, že to začíná ohrožovat moje zdraví,“ popisuje Paradeiser.

Rozhodnutí padlo už dávno před finále turnaje Tipsport Gamechanger, ve kterém prohrál s Losenem Keitou. „S týmem jsme věděli, že to přijde. A teď, když se ohlédnu, vím, že to bylo správné rozhodnutí.“

Každá prohra ho posílila

V průběhu kariéry zažil i těžké chvíle – porážky od Mateusze Legierského, Losene Keity nebo Ivana Buchingera, kterého však později v odvetě porazil. „Prohry ti vždycky něco vezmou – hlavně čas. Ale jak se říká, buď vyhráváš, nebo se učíš. Já jsem se musel učit,“ vzpomíná.

„Neměl jsem nikoho, kdo by mě kariérně vedl. Všechno jsem si musel vybojovat sám. Až v posledních letech mám kolem sebe správné lidi, trenéry a mentálního kouče. To všechno mi pomohlo jít výš a výš.“

Za svůj největší moment Rony považuje samozřejmě titulový zápas s Ivanem Buchingerem. Vyzdvihuje však také vítězství nad Leem Brichtou. „Všichni tehdy říkali, že prohraju, a o to víc mě těšilo, že jsem to dokázal.“ Kromě něj vzpomíná i na tvrdé bitvy s Danielem Torresem nebo Acoidanem Duquem, které ho zocelily a posílily jeho sebevědomí.

Souboj s Britem

Nyní ho čeká zápas, který může definitivně potvrdit jeho pozici jedné z největších hvězd Oktagonu. Souboj s Kaikem Britem o titul velterové váhy bere jako logické pokračování své cesty. „Zápas s Britem je pro mě zadostiučinění. Po dvou zápasech ve velteru jdu o titul. Porazil jsem jedničku váhy, pak jsem měl potvrzovací duel s Netem a od začátku se tak nějak počítalo s tím, že můžu jít o pás. Když Pán Bůh dá a zvítězím, bude to pro mě obrovská věc.“

Otázka, která zajímá mnoho fanoušků, se týká jeho případného střetu s Ionem Surdu, bývalým šampionem a tréninkovým parťákem. Půjdou proti sobě do zápasu? „Záleží, jak se domluvíme. Nechci předbíhat, nejdřív musím porazit Brita. Když se to stane, můžeme si střihnout a kdo vyhraje, půjde dál o titul,“ říká s úsměvem.

Cíl je jasný – UFC. Ale všechno má svůj čas

Paradeiser se netají tím, že jeho dlouhodobým cílem je UFC. „Pro každého, kdo dělá MMA, je to nejvíc. Ale musí se to všechno správně poskládat. Mám 28 let, takže je pořád čas. Věřím, že se tam dostanu – a já se tam opravdu dostanu,“ říká s jistotou.

Vedle fyzické přípravy pracuje intenzivně i na psychické stránce. „Mám mentálního kouče Davida Sklenáře, se kterým dělám různá přípravná cvičení. A taky mám dva syny – ti mě mentálně zocelují každý den,“ směje se.

Když se ohlédne zpět, říká, že by nic neměnil. „Musel jsem si tím vším projít sám, jsem tvrdohlavý. Ale mladým bych poradil – jezděte do zahraničí, učte se od nejlepších. Slovensko i Česko udělaly díky Oktagonu velký pokrok, ale zkušenosti z Ameriky nebo Polska vás posunou úplně jinam.“